Jak jsem stavěl pilu

Autor: Jan Hlaváček <(at)>, Téma: Ostatní měřítka, Vydáno dne: 04. 03. 2010

Vždycky je nejhorší začít. Nemohu říct, že už jsem začal stavět kolejiště pro své vláčky v měřítku 1 : 160 (N), protože stále ho nemám kam instalovat v našem malém panelákovém bytě. A tak jsem „vymyslel“ metodu jak začít stavět kolejiště, aniž bych k tomu potřeboval dejme tomu 200 krát 100 cm. Stavím segmenty (nikoliv moduly, neboť tento termín si už zabrali chlapci z klubu Zababov).

Budu tedy vyrábět segmenty, někdo tomu říká diorámy. Ty někdy v budoucnu připevním na základovou desku kolejiště z překližky a doufám, že se mi podaří jednotlivé díly pospojovat i kolejemi. Samozřejmě, jakési základní schéma budoucího kolejiště se rýsuje, ale není to nic definitivního. Spoléhám na fantazii a existenci flexibilních (ohebných) kolejí.

Za základ svého prvního segmentu jsem vzal plochu 80 x 30 cm. Na ní se sice N-kový vlak neotočí, ale to nevadí. Budoucím poskládáním segmentů podobných rozměrů (zcela záměrně netvrdím, že jenom rozměru 80 x 30 cm, protože teď ještě nevím, jak budu pokračovat) zaplním vymezenou plochu kolejiště.

První modul nese označení pila. Mám rád dřevo; nejen stromy v lese, co ještě rostou, ale i pokácené klády navršené na kraji lesa obvykle hezky voní a jsou i vděčným objektem pro fotografování. Ze dřeva se báječně staví domy i modely. Pila (taková ta pravá, šumavská) plná hluku od katrů a okružních pil, také vůně čerstvě zpracovaného dřeva a všudy přítomných pilin – to se dnes už vidí zřídka…

Průzkum objektů pil v reálu a modelech

Začal jsem tím, že jsem na internetu hledal snímky nějaké reálné pily. Splakal jsem nad výdělkem. Buď jsem narazil na fotky úděsné informační hodnoty, anebo na objekty, které kopírovaly socialistickou architekturu krabicového typu – obr. 1.

Pila-01.jpg
Obr. 1 – Snímek „neznámé“ pily z internetu, kterou rozhodně nechci stavět…


V nabídce osvědčených modelářských firem a obchodů dominují jen asi tři nebo čtyři nabídky pil (Faller, Auhagen), žádná však nebyla podle mého gusta. No, nakonec jsem jednu pilu od Fallera (No. 222181) přece jenom koupil, ale postavím ji až následně na kopci v lese nad mojí pilou (na dalším segmentu) a nejspíš ji trošku upravím.

Když říkám moje pila, měl bych být autorsky skromnější. Pro její projekt mi totiž byl vzorem jednak objekt pily na modelovém kolejiště v měřítku H0 na výstavě Model Hobby letos v Praze-Letňanech (obr. 2), a také (pokud šlo o skladované dřevo) model pily instalovaný na setkání Fremo v září 2009 v Praze-Břevnově (obr. 3).

Pila-02.jpg PIla-03.jpg
Obr. 2 – Pila na kolejišti H0 na výstavě Model Hobby 2009 v Praze-Letňanech Obr. 3 – Sklad dřeva i pily na kolejišti N na setkání FREMO 2009 v Praze-Břevnově

Základní rozměrové údaje

Objekt pily je obdélníkového tvaru a má rozměr 200 x 120 mm. K němu přiléhají dva do sebe zapadající přístěnky 65 x 45 mm a 45 x 20 mm (obr. 4). V jednom přístěnku bude kotelna a sklad nafty, olejů a strojních dílů, ve druhém (s hlavním vchodem) pak kancelář a v půdní nástavbě vzduchová ventilace.
Pila-04.jpg
Obr. 4 – Pohled na rozpracovanou konstrukci objektu pilu


Objekt pily je umístěn na parcele 800 x 300 mm (obr. 5). Uvedu hned, že základ tvoří tzv. Kapa-deska tloušťky 5 mm. Ať si kdo chce říká co chce, tento materiál se mi osvědčil. Je lehounký, velmi snadno opracovatelný (až na vrtání), drží tvar i po nastříkání např. saponátovou vodou (při lepení štěrku) nebo při nalití vrstvičky Pappmaché, kterým jsem modeloval (nerovné) plochy pro sklady dřeva. Vše popíšu dále.


Pila-07.jpg
Obr. 5 – Část parcely pily – vlevo sklad I. (pro surové dřevo), vpravo sklad II. (pro pořezané dřevo), vepředu kolej N, která bude ve dvou bodech navazovat na kolejiště, vzadu vjezd do pily (bude navazovat na silnici, která povede v dalším modulu); na obrázku je patrná i vlečka


I když se Kapa-deska v jednu chvíli po nanesení sádry k modelování skály mírně prohnula (asi jak přijala vlhkost), do druhého dne byla zase rovná. Vzhledem k tomu, že budu své segmenty instalovat (pevně kotvit) na 6 – 8 mm silnou překližku budoucího kolejiště, nemám obavu, že budou Kapa-desky tvarově nestálé.

Železniční vlečka

Pilou v hlavní lodi budovy projíždí železniční vlečka (na kolejivu „Z“ o rozchodu 6,5 mm) – obr. 6. Vlečka je na straně přísunu dřeva (levá část parcely) rozbočená pravou elektricky ovládanou výhybkou, na druhou stranu vede do skladu pořezaného dřeva podél nákladového nástupiště – obr. 7. (V budoucnu bude možná vlečka prodloužena z levé části parcely do „horní pily“ – viz poznámka výše k pile Faller – a bude fungovat jako lesní železnice v rozchodu „Z“. Musím ale sehnat nějakou pěknou „lesní“ lokomotivu v tomto měřítku.

Pila-06.jpg Pila-07.jpg
Obr. 6 – Vlečka vedoucí ze skladu I. (surového dřeva) skrz pilu do skladu II. (pořezaného dřeva); v levé části je instalovaná výhybka Obr. 7 – Vlečka v pravé části parcely (sklad II.)


Konstrukce objektu pily

Zámyslem bylo postavit objekt z betonových nosníků, které budou mezi sebou vyzděny. Konstrukce krovů a střechy bude ze dřeva, střecha bude pokrytá plechem. Topit se bude naftou (mazutem).

Zámyslem bylo postavit objekt z betonových nosníků, které budou mezi sebou vyzděny. Konstrukce krovů a střechy bude ze dřeva, střecha bude pokrytá plechem. Topit se bude naftou (mazutem).

Nosníky (stojky i příčníky) jsem nařezal ze smrkových profilů 4 x 4 mm. To sice ve skutečnosti představuje profil 64 x 64 cm, ale pohledově to v modelu vyhovuje, takže odmítám event. tvrzení, že jsem nedodržel modelový poměr.

U druhé boční stěny jsem použil jinou techniku. Horní příčníky jsem slepil z profilů 4 x 2 a 3 x 2 mm, čímž vznikl „zub“, do kterého se mi lépe instalovaly stěny z plastu imitující cihlové zdivo. Nemusel jsem zdivo kvůli event. průniku světla zevnitř tmelit. Je to patrné z obr. 8.

Lepil jsem je hustým vteřiňákem od hvp nanášeným párátkem, někdy jsem spoj zakápl řídkým vteřiňákem téže značky, rychlejší tuhnutí lepidla jsem docílil aktivátorem.


Pila-08.jpg
Obr. 8 – Lepení bočních stěn pily


Postupně jsem vytvořil pravou a levou stěnu a přední a zadní stěnu s otvory pro vrata. Díly jsem slepil do obdélníku jen v horní části. V místech prahů vrat nebylo možné žádný nosník přilepit s ohledem na to, že tam budou koleje vlečky. Kvůli stabilitě konstrukce jsem tam vlepil proužky lepenky, které jsem v závěru stavby odstranil. Následovalo vlepení stropu strojovny a některých bočních stěn, na což jsem použil šedý karton síly 0,8 mm.

Pila-09.jpg
Obr. 9 – Jiný pohled na rozpracovanou konstrukci objektu


Následovalo nařezání dílů imitujících zdivo do všech částí objektu. Použil jsem plast odMBS (No.10) - zakoupeno u Petra Litomyského. Díly jsem řezal ostrým malým skalpelem Olfa (Japonsko) podle kovového pravítka. Každý díl jsem přesně připasoval (broušením na smirku – pro tyto účely používám brousítka na nehty – prodává každá drogerie za pár korun). Na rubu jsem si jednotlivé díly jednoznačně označil fixkou.

Ještě před vlepením dílů imitujících zdivo jsem vyřezal otvory pro okna (obr. 10). Použil jsem okna pro industriální stavby od Auhagen (zakoupeno u Mašinky.cz v Kladně), která jsem „zasklil“ průhlednou fólií.

DOPORUČENÍ: Při lepení okenní fólie doporučuji postupovat opatrně: Jen lehkým dotykem trubičky nádobky s vteřiňákem Rewell se na okraj rámu okna nanese kapička lepidla a hned se utrženým okrajem papírové utěrky kapka trošičku vysuší, pinzetou se přiloží ustřižená fólie a lehce se přes čistou utěrku přitlačí; pozor na daktylky.

Teprve zasklené jednotlivé díly jsem vlepil do rámu stavby (obr. 11). Používal jsem rovněž hustý vteřiňák hvp. Následovalo zatmelení spár z vnitřní strany, aby neprosvítalo světlo.

Pila-10.jpg Pila-11.jpg
Obr. 10 – Příprava vyzdívek – vlepování oken a dveří Obr. 11 – Stavba pily s vyzdívkou stěn


Dveře a vrata

Pokud jde o dveře, postup podlepení fólií byl stejný jako u oken.

Vrata (jsou na dvoukřídlová na obou stranách stavby) jsem ale potřeboval pohyblivá, tj. aby se otvírala v pantech, a to aspoň částečně. Zkoušel jsem různá řešení. Nakonec jsem je vyrobil z balzy, rozměrově tak, aby se vešly do profilu rámu. Mezi vyztužení na okraji každého křídla vrat jsem hustým vteřiňákem vlepil proužek silnějšího igelitu (cca 5 mm široký, na výšku jako výška vrat). Nedoporučuji mikrotenové pytlíky na rohlíky.

Okraje igelitového proužku jsem nahoře a dole šikmo zastřihl. S vůlí asi 0,5 mm jsem igelitový proužek na jedné straně již vlepený do křídla přilepil druhou stranou k rámu dveří a pojistil ho lištou se smrkového profilu 2 x 2 mm. Když lepidlo dobře zaschlo, kupodivu vrata se otvírala a zavírala, jako by byla opravdová  . Igelit v mezeře mezi křídlem vrat a rámem téměř není vidět.

Elektrifikace

Když byly dokončeny práce na konstrukci stěn a byl vlepen strop nad strojovnou pily a skladu, jal jsem se instalovat osvětlení. Použil jsem celkem čtyři třímilimetrové diody v sérii s odpory. Dvě jsem instaloval do strojovny, po jedné do kotelny (skladu) a nad schody ve vchodovém přístěnku.

Na diody jsem nasunul a vteřiňákem přilepil kovové podložky používané pod šroubky M3, které jsem na kovadlince vytvaroval kladívkem s kulatou ploškou, aby tvořily stínítko. Zadní část diody a podložky vč. jejích boků jsem opatrně natřel černou barvou.

Vodiče od elektrosoučástek jsem izoloval v místech, kde to bylo nutné a přilepil je ke konstrukci krovu tavným lepidlem. (Fotografie jsem zapomněl pořídit; předlohou mi byly návody na webech, např. Humrovy vlaky aj.). Hodnoty odporů v tomto textu neřeším.

Vyvedení napájecích vodičů je do podlahy v druhém (vchodovém) přístěnku.

Střecha

Jakmile byla hotová elektroinstalace, postupně jsem budoval střechu. Protože jsem jako krytinu použil ten nejtenčí a nejjemnější vlnitý hliníkový plech, který dodáváLitomyský (K&S Engineering, No. 16130, 127 x 177 mm, tl. 0,05 mm), a jenž má všechny nepříznivé vlastnosti známého alobalu (tedy snadno se mačká, jakýkoliv i nechtěný dotyk zanechává nenapravitelné stopy atd.), bylo mi od počátku jasné, že plech bude nutné podložit kartonem a instalovat ho až nakonec. Modelovat karton s nalepeným plechem na střechu se mi zdálo být riskantní.

Proto jsem nejdříve z šedého kartónu tl. 0,8 mm vytvořil díly střechy nad přístavky, které jsem přilepil na krovy. Druhá strana střechy z téhož materiálu se lámala ve vrcholu. U všech střešních (kartónových) dílů jsem také vytvořil „bednění“ v podhledech střechy, kde bývají instalované okapy.

Okapy jsem se ale rozhodl nedělat. Jednak proto, že okapy v měřítku N jsou obtížně řešitelné, a také proto, že u pořádné pily, kde se nedá kvůli pilinám pomalu ani dýchat, by byly odpady okapů hned ucpané. Odkapávání vody se střechy jsem vyřešil elegantněji – betonovými korýtky u paty stěn kolem celé budovy, vyrobenými z Dasu a natřenými barvou odstínu cement.

Naohýbané okraje kartonu, imitující bednění (což je zřetelně vidět na obr. 12), jsem na konci podlepil smrkovou lištou 2 x 2 mm; tyto lišty jsem přilepil k bočním stěnám budovy. Jak je uvedeno, kartón jsem přilepil ke krovům. Tím jsem si sice zablokoval přístup k elektroinstalaci, ale zato jsem získal zcela pevnou konstrukci objektu.

Čelní pohledy na okraje střechy jsem vyřešil balzou. Po vykrojení dílů jsem na nich tupým nástrojem imitoval prkna. Spodní okraje jsem ještě opatrně seřezal, což je patrné na obr. 13. Po jejich patinování umbrou pálenou je iluze dřevěných prken dokonalá. Na tomto obrázku jsou už vidět i polotovary komínu a části odsávače pilin.

Pila-13.jpg
Obr. 13 – Snímek dokumentující rozpracovanou střechu objektu pily


Následovalo dosti piplavé pasování kartonu (tl. 0,5 mm), na který bude nalepena hliníková fólie (vlnitý plech). Počítal jsem s několika milimetrovým přesahem na každou stranu střechy v podélném směru. Když jsem si byl jistý, že jsem vše vyměřil správně, z hliníkové fólie jsem ostrým skalpelem nařezal střešní díly, a to tak, aby byly vytvořeny pásy široké cca 30 mm. Musel jsem dost kombinovat, aby mi stačily ony dva plechy v balení od K&S Engineering.

Není nad to, když má člověk za sebou byť dávnou praxi se skutečným klempířem na stavbě reálného stavení. Pravda, elektrické nůžky, šolajznu a klempířské kladívko se na modelu neuplatní, ale aspoň člověk ví, že se plech pokládá zespodu nahoru a nakonec se překrývá špice střechy. A také, že je nutné počítat s přesahem plechu u komínů, průduchů a bočních stěn. To jsem řešil skalpelem a kleštičkami a byla to opravdová piplačka. Ještě než jsem na karton nalepil plech (opět hustým vteřiňákem), tak jsem pečlivě vyměřil a prořezal otvory pro střešní ventilaci na levé straně střechy, pro komíny a díly vzduchotechniky.

Abych nezapomněl, k výrobě potrubí k jímači pilin posloužilo brčko na pití, později natřené šedou barvou (obr. 13). Také sopouchy komínů jsou z tohoto ideálního materiálu.

Jímač pilin (nevím, jestli se tomu tak říká) je vyroben z kartonu, stejně jako „pokličky“ komínů. Skroužení válce a vyrobení ostatních dílů byla brnkačka; už jsem si ale nevzpomněl na tu část středoškolské deskriptivy, kde jsme se učili rozbalit komolý kužel… Postupoval jsem tedy metodou pokusů a omylů. Naštěstí špatná konstrukce není vidět.

Málem bych zapomněl na vnitřní (lomenou) příčku, která odděluje strojovny. Je vidět na obr. 14. Opět je slepena ze smrkových lišt 2 x 2 mm a kartonu tl. 0,8 mm. Do stěn jsou zabudovaná a zasklená okna a dveře.

Za povšimnutí zde možná stojí otvor v krátké boční stěně. Korespondují s ním i podobné otvory v bočních stěnách pily. Tudy budou do objektu na jedné straně „proudit“ pomocí automatického válcového přepravníku klády (ze skladu I.) a na druhé straně tudy budou vycházet nařezaná prkna (do skladu II.). Přepravníky ale budu stavět až úplně nakonec, abych se mohl lépe opřít o skutečné rozměry po sestavení celého modulu.

Pila-14.jpg
Obr. 14 – Vnitřní příčka


Okolo jímače pilin jsem z mosazného drátu sletoval zábradlí (obr. 15). Přebytečný cín jsem opiloval a vše nastříkal tmelem.

V této etapě stavby jsem tmelil i všechny spáry. Zklamal mne tolik vychvalovaný Milliput. Nepracovalo se mi s ním dobře. Se zalepenými prsty to nějak nešlo. Vyzkoušel jsem tedy tekutý kit Agama, který jsem nanášel štětečkem a vždy po zaschnutí (cca 24 hodin) spáry přebrušoval jemným smirkem. S kytováním to v případě pily netřeba přehánět, protože pila není model letadla. Navíc, stejně se vše bude patinovat a potom – i v betonu jsou spáry.
aPila-15.jpg
Obr. 15 – Rozestavěná pila – na střeše je připraven jímač pilin, zábradlí, dole u vrat je otvor kudy putuje zpracované dřevo ven z pily


Barvení pily

Vědom si doporučení Jana Humra Vacka či Michala Daleckého, základem každého patinování je umbra pálená – buď naředěná, nebo neředěná a stíraná uchošťouchy. Já použil metodu ředění, k čemuž jsem potřeboval kobaltový sikativ (mají ho v prodejnách pro malíře). Že to bude jed jsem tušil, k mému překvapení má sikativ fialovou barvu.

Netroufám si nabídnout poměr ředění, protože ho neznám. Prostě jsem z tuby vytlačil do zvláštní a uzavíratelné cca 10 ml skleničky asi 1,5 cm barvy a zalil to skoro až k hrdlu sikativem. Pořádně protřepal a modelářský zázrak byl hotov. (Před každým dalším použitím je třeba roztok důkladně protřepat.)

Štětcem s ostřejšími chlupy jsem pak celou pilu natřel naředěnou barvou, nejdříve opatrně, s hodně vytřeným štětcem, aby nevznikaly tmavé plochy. Díky sikativu barva pěkně vzlínala. Zatímco na dřevě (balza) a cihlových stěnách vytvářela naředěná umbra pálená krásnou strukturu, na hliníkové střeše si mi to moc nelíbilo. Tak jsem barvu opatrně stíral papírovou utěrkou. Přesto (anebo právě proto) získal plech pěkné „ušpinění“.

Po zaschnutí umbry jsem postupně jednotlivé plochy stříknul fixačním lakem od Nocha a pomocí patinovacích prášků a ostrého malého štětečku a pomůcky, kterou používají ženy na malování očních víček, začal patinovat. Zase platí, že není třeba spěchat, nenanášet velké vrstvy prášku, který se pak nedají setřít ani rozetřít.

Na stěny jsem použil prášek s označením „cihlová červená“, na betonové sloupky „cement“ a dole okolo základů „zelený mech“. Střechu jsem patinoval s ohledem na topení naftou okolo komínů černým práškem „saze“. Potrubí a pilinový jímač, který byl nejdříve natřen stříbřenkou, jsem patinoval na některých místech rzí a sazemi.

Když jsem byl spokojen s výsledkem, objekt jsem stříknul fixačním sprejem. Výsledek této fáze patinování je na obr. 16a až 16d.

DOPORUČENÍ: Ačkoliv nemám valné zkušenosti s barvením a patinováním, několik důležitých poznání jsem učinil. Předně, méně znamená více. Dále, nespěchat s nanášením patinovacích prášků, být trpělivý (raději desetkrát nabrat štětečkem maličko prášku, jak jednou ho nanést moc). Potom, nepřepatlat svůj výtvor. A ještě jeden poznatek. Nikde nesmí být vidět přechodové hrany, všechno musí být co nejpřirozenější. V přírodě se nevyskytují ostré barvy a přechody, všechno – krása i špína – je laděno v měkkých tónech.

Pila-16a.jpg Pila-16b.jpg
   
Pila-16c.jpg Pila-16d.jpg
Obr. 16a, 16b, 16c, 16d – Pila po základním patinování


Stavba diorámy

Nijak to nezdůrazňuji, ale segment (diorámu) jsem stavěl bez detailního plánku. Možná to není správný a doporučovaný postup, leč stačila mi skica (obr. 17). Jinými slovy, udělal jsem si představu, jak by měla být pila zasazeno do prostoru, jak a kudy povedou koleje, kde bude hlavní brána pro příjezd a odjezd kamionů, jak bude položena vlečka. Měl jsem v hlavě promyšlenou i představu, kde budou skály, stromy, keře či tráva a volné plochy. Měl jsem v úmyslu si v praxi vyzkoušet poznatky kolegů, které jsem si přečetl na webech a to, co jsem viděl a slyšel na seminářích v Království železnic.

Pila-17-schema.jpg
Obr. 17 – Skica diorámy


Předesílám, že to znamenalo předem nakoupit nemálo všelijakých foliáží, statické trávy, barev, patinovacích prášků, Pappmaché, sádry apod. O nářadí nemluvě.

Začal jsem položením příjezdové koleje k pile. V pravé části dioramy není kolej ukončena, povede do nádraží. Přesahující nástupiště buď uříznu nebo začlením do sousedního segmentu. Zhruba uprostřed je vložena výhybka, nikoliv pravá, jak je na skice, ale levá. Důvod nebudu vysvětlovat. Na levé straně kolej končí zarážkou.

Není pro mne podstatné, že jsem použil kolejivo od Trixe (nikoliv od Peco, ze kterého budu stavět budoucí kolejiště), včetně „trixácké“ výhybky a přestavníku.

Před kolejemi je příkop, který možná časem vyplním vodou (a nepořádkem – jsme přece na pile). Nebude to žádný proudící potok, spíš taková stoka s kalužemi stojaté vody. Břehy příkopu jsou pokryty trávou od Model Scene a statickou trávou (tuším od Poláka). Natrhané kousky foliáže a drnů (celkem čtyři druhy) a statické trávy jsou lepeny lepidlem UHU.

Chybičky se vloudí

Dnes jsem již poučen, že se tráva nesmí lepit příliš blízko kolejí. Nevím, co říkají normy Fremo aj., ale 1 min. milimetr vůle je nezbytný. Vagonky nemají přítomnost drnů rády.

Ještě horší to je se štěrkem, který se nesmí plést kolečkům (přesněji okolkům) vagonů do cesty. Se štěrkováním jsem to přehnal. Vůbec mne nenapadlo, že když budu postupovat podle osvědčených návodů, bude to taková katastrofa.

Udělal jsem si nejdříve s 5 mm silného styroduru podloží pod koleje (bohužel asi moc úzké, byť jsem ho počítal podle reálného profilu). Disperzí jsem na ně nalepil koleje s napojenou výhybkou. Pak jsem podloží natřel nějakou hnědo-zelenou barvou, koleje a pražce jsem přetřel rezavou barvou Rewell (smíchanou podle osvědčených návodů ze čtyř odstínů :-) ). Pak jsem vzal drť od Busche a pěkně pomaloučku, polehoučku ji sypal z ustřiženého růžku igelitového pytlíku mezi pražce i na břehy podloží. Jak radili zkušení, štětečkem jsem pak štěrk tupoval mezi pražce – ale nekontroloval, jestli se nějaký kamínek nedotýká z vnitřní strany kolejnice. A to se mi vymstilo!

Následoval nástřik kolejí saponátovou vodou pomocí rozprašovače podle doporučení Michala Daleckého a zalití štěrku naředěnou disperzí (Patton). Všechno do druhého dne ztvrdlo na šutr. Vagonky mi ale po kolejích poskakovaly jako kočár na lesní cestě. Hrůza. Horší bylo, že kamínky nešly z vnitřní strany kolejí odloupnout. Vzpomněl jsem si na Houmrovu radu, že když se lepí disperzí a něco se nepovede, stačí nástřik vodou a lepidlo povolí. Stalo se. I tak jsem čištěním kolejí strávil půl dne.

Nástupiště od Peco

Za kolejemi jsem postavil na obou stranách nástupiště (od Peco), kde se bude skládat dřevo. Nástupiště Peco je výrobek, u kterého lze volit tři varianty šířky. Zvolil jsem zlatou střední. Levé nástupiště jsem instaloval na podložku z Kapa-desky, aby se srovnal výškový rozdíl. Žiletkou jsem seřezal podložku směrem k levým vratům pily a přechody začistil. Přijdou potřít hmotou s Pappmaché.

Na základovou Kapa-desku jsem naměřil a přilepil koleje „Z“ pro vlečku.

Pak jsem si ještě vyměřil (podle osy kolejí vlečky) přesné umístění budovy pily. Ve dvou rozích uvnitř budovy jsem přilepil špalíčky s předvrtaným otvorem průměru 3 mm, do kterého jsem zatlačil kolíček, používaný v nábytkářském průmyslu na instalaci polic. Tento „dvojváleček“ má druhý průměr 5 mm. Po označení místa jsem v Kapa desce vyvrtal (přesněji skalpelem vykutal) otvor pro druhou stranu kolíčku. Tak jsem definoval přesné umístění budovy pily.

Co bude po vlečce jezdit?

Tak to byl oříšek. Dlouze jsme diskutovali s Petrem Litomyským, co by se tam hodilo. Nabízel mi roztodivné vagony americké provenience. Faktem je, že po těchto diskusích lituji modeláře, co se zhlédli v měřítku „Z“. K těmto modelům toho je k sehnání pramálo a velikost modelu už není na reálné modelován…

Představoval jsem si takové maličké „platoňáčky“, které povezou jen jednu kládu dovnitř pily, anebo jednu paletu ven. Budeme zde přeci mít ještě ten automatický podavač, že?

Ač mi všichni tvrdili, že se nedají koupit dvojkolí, natož podvozky v „Z“, tak jsem přesto narazil na internetu na web, který takové zboží nabízí (Micro-Trains Line, No. 904 (004 02 040)). Jaké bylo mé překvapení, když Petr Litomyský donesl od této firmy vzorek podvozku k osobnímu vagonu. K platoňáčku už byl jen krůček. Stačil kousek balzy. Popisovat jeho výrobu by bylo nošením dříví do lesa. Vše ukazují obr. 18 a 19. Ing. Litomyský už objednal další podvozky. Ještě musím sehnat někoho, kdo vlastní malou imitaci lokomotivy, která se v počátcích objevovala v „Kindr-vejcích“. Byla v měřítku „Z“. Prozradil mi to pan Voráč z Classic Model v Bartolomějské ul. v Praze 1.

Pila-18.jpg Pila-19.jpg
Obr. 18 – Vozíky pro vlečku Obr. 19 – … pohled ze strany podvozku


Koleje pro vlečku

Na levé straně diorámy jsem nainstaloval na vlečce výhybku i s elektrickým přestavníkem od Märklin. Tedy tohle zařízení je skutečně k zbláznění. Nefunkční ho udělá snad i zrníčko prachu, možná i křivý pohled. Natož když se instaluje do kolejiště. Samozřejmě, nedopatřením se mi do posuvného mechanismu výhybky dostala barva, jak jsem patinoval koleje, a navíc odněkud přiteklo i lepidlo, byť jsem výhybku vůbec nepodlepoval. A měl jsem zase několik hodin co dělat. Rozebrat tu titěrnou věc na díly nejde (jde, ale už bych ji asi nedal dohromady), takže čištění bylo neskutečně zábavné  ). Jelikož výhybka je ovládána relátkem a systémem s vlasovým pérkem, které samozřejmě nemá žádnou sílu, přestavník od té doby nepřestavuje. Nicméně jsem ho z tréninkových důvodů elektricky připojil.

Myslím, že bych naopak mohl být pochválen, jak se mi povedlo položit prkna okolo kolejí vlečky, opět vyrobené z balzy tl. 0,8 mm. Ještě před lepením nařezaných kousků na rošt přilepený ke Kapa-desce jsem jednotlivé díly napustil silně ředěnou umbrou pálenou.

Zdi a skály

Zdi a skály v obou zadních rozích diorámy jsem vykouzlil z materiálu dodávaného firmou Noch pod číslem 60880, který jsem nanesl a vytvaroval na základ ze Styroduru. Ta „60880“ je nejspíš sádra naplněná drobným štěrkem. Moc dobře se s ní pracuje.

Myslel jsem nejdříve, že skály v měřítku N bez imitace skalisek od Nocha či Busche z umělé pryže nevyrobím, opak byl ale pravdou. Podklad skalní stěny jsem nejdříve slepil tavným lepidlem z odřezků Styroduru a tvar budoucích skal přiměřeně vyřezal ostrým nožem. Styrodur je báječný materiál. Nedělá nepořádek jako polystyrén, bezvadně se lepí tavným lepidlem a ještě lépe se řeže. Mám k tomu nabroušený nůž od jednoho soudního lékaře, kterým začíná pitvu…

Sádru na skály dělá Noch ve dvou barvách. Jedna imituje žulu (je šedivá), druhá pískovec (hnědá). Není ale problém ztvrdlou hmotu přestříkat. Míchal jsem si ji postupně v malé skleněné misce (na máslo) a dbal na to, aby byla hodně hustá. Lépe se tvaruje. Pomocí zubařské špachtličky (vyrábí a prodává Medin, a.s.) jsem ji nanášel na podklad a hned tvaroval rýhy, větší i menší pukliny a vystupující kameny, stejně jak to umí jen příroda . Nic souměrného, spíš naopak. Ale nepřehánět.

Zeď jsem jen prostě potáhl namíchanou hmotou a uhladil špachtličkou. Díky plnidlu z kamínků byla pěkně drsná. Tak to má být.

Barvení zdiva

Když sádra zatvrdla (druhý den), stříknul jsem celou plochu skalisek i plotu šedým, a jen přelíznul hnědým sprejem. Sehnal jsem polomatné barvy ve spreji za pár korun ve speciální prodejně pro sprejery, která se nachází ve Veverkově ul. 10 v Praze 7. Vychází o hodně levněji než barvy od Nocha. Stejně se nakonec celé dioráma přestříkává matným lakem, tak není třeba přemýšlet nad polomatnými spreji pro graffiti.

Konečná úprava skal a zdi spočívala v použití metody suchého štětce. Do bílé olejové barvy jsem přidal maličko černé (abych docílil jemně šedé), plochým štětcem s tvrdšími chlupy jsem barvy smíchal a barvu, která ulpěla na štětci jsem na novinovém papíře pořádně vytřel. Teprve pak jsem štětcem velmi opatrně (a naplocho) přetíral hrany skal a zdí. Stále jedním směrem, tedy šikmo zespodu nahoru. No, žádná sláva, ale vcelku to vyšlo.

Zatravňování

Na lepení trsů trávy a drnů jsem použil univerzální lepidlo UHU, když jsem se přesvědčil, že disperze nedrží. Postup jsem popsal u dokončování dekorace kanálu. Je nutné nepracovat jen s jednobarevnou foliáží, naopak, doporučuji vytvářet malé a hodně barevné členité plochy (obr. 20 – 22). Tak jak to učí Dan Buchtela s Michalem Daleckým.

Na obr. 22 je dobře patrná moje chyba (ve skutečnosti není tak výrazná). Některá místa, kde jsem opakovaně lepil foliáž lepidlem UHU, jsem znovu použil suchý štětec, ale pošpinil jím i foliáž. Správný postup je stříknout skálu základem, event. vybrané plochy patinovat, nechat řádně zaschnout, použít suchý štětec a teprve pak opatrně lepit foliáže a trávy.

Do skal a na povrchu zdi jsem použil pomůcku prodávanou pod názvem „živý plot“. Je to vlastně na zeleno obarvená mycí houba seříznutá do tvaru dlouhé „nudle“. Postupně jsem ji odtrhával, nanášel na ní kapky lepidla UHU a po kouskách lepil do prohlubin skal a na zeď. Má hezkou svěží zelenou barvu a tak není na škodu ji v závěrečné fázi poprášit nějakým tmavším odstínem patinovacích prášků nebo na smirkovém papíru sedřenou barevnou křídou.
 
Pila-20.jpg Pila-21.jpg
   
Pila-22.jpg  
Obr. 20, 21, 22 – Vymodelované a nabarvené skály a zdi


Udusaná písčito-hlinitá země

Trošku jsem váhal, jaký povrch vymodeluji na skladových plochách a na cestě okolo budovy pily. Takové plochy jsou obvykle nezpevněné, podkladem bývá udusaná hlína, štěrk nebo písek. V dešti není o kaluže nouze.

Nátěr akrylovou barvou vypadal na alabastrově bílé a rovné ploše Kapa-desky nereálně. Vzpomněl jsem si na již vyzkoušený materiál (používal jsem ho na kmeny a větve stromů), nesoucí francouzštinou zavánějící název – Pappmaché. Znalcům nebudu nic líčit, laikům si dovolím naznačit, ať se ptají v papírnictví. Pappmaché je údajně buničina smíchaná s plnidlem a lepidlem, ředí se vodou a pracuje se s ním jako se sádrou. Na rozdíl od sádry je lehoučká a tuhne pomaleji (než se vypaří voda). Dá se barvit akrylovými nebo vodovými barvami. Když ztvrdne, je jak šutr.

Tak jsem do misky nalil trošku vody, rozmíchal v ní maličko hnědé a ještě méně tmavě zelené akrylové barvy a nasypal několik lžiček Pappmaché. Přidáváním Pappmaché jsem vytvořil dosti hustou hmotu, kterou jsem špachtlí nanesl na plochy (skladů a další) a uhladil je. Přesto se mi rovnost plochy moc nedařila. Pappmaché jakoby se táhnul za špachtlí. Do rána ale pomohla zemské gravitace. Plocha byla dokonale rovná.

Abych ale nezapomněl: Finta vytvoření reálné písčito-hlinité plochy spočívala v tom, že jsem po rozetření Pappmaché cukroval plochu jemňoučkým pískem, který jsem si dovezl od Balatonu (a dokonale ho pročistil vodou). Fantastický materiál pro modeláře! Cukroval jsem tak dlouho, až se do písku na některých místech přestala vsakovat vlhkost z Pappmaché. Když Pappmaché do druhého dne uschnul, měl jsem povrch podobný jemnému smirkovému papíru. A to byl cíl. I když jsem to na pár místech zkoušel prolít disperzí, bylo to zbytečné. Písek v Pappmaché dokonale drží. Výsledek (po patinování – viz dále) je patrný na obr. 23.

Nakonec jsem podél tratě v levé přední části dioramy přilepil plot, který jsem vyrobil již před časem z balzy tl. 0,8 mm (obr. 24). Při úvaze, že reálný laťkový plot bývá vysoký mezi 1 až 1,5 metru, je měřítková velikost cca 6 – 9,5 mm. Milimetr či dva navíc nehrají roli.

Barvení a patinování plochy dioramy

Po ustavení objektu pily do dioramy a po nalepení všech travních ploch a zasazení stromů (čtyř od JTP a jednoho – borovice – vlastní výroby) jsem dokončil patinování plochy a objektů. Šlo mi o to, aby se všechno jakoby barevně „slilo“ do jednoho rázu.

Znovu jsem třeba patinoval „cementem“ některé betonové stojky budovy, okapová korýtka u paty stěn, kde jsem sem tam přidal „zelený mech“. Nakonec jsem se rozhodl patinovat i písčito-hlinité plochy postupně několika patinovacími prášky – „pilinami“, „prachem“, „mechem“ a „sazemi“. Velmi opatrně jsem nabíral patinovací prášky na špičky chlupů velkého štětce a tupoval jsem s nimi jednotlivá místa na ploše, a jak jen to šlo, roztíral jsem barevné prášky do šířky. Na několika místech mi zejm. „saze“ udělali flek. Nezbylo, než ho pěkně postupně zakrýt prášky jiných barev.

Trošku patinovacího prášku přišlo i na kmen mé borovice, protože barva kmene a větví byla oproti okolí příliš intenzivní.
 
Pila-23.jpg Pila-24.jpg
Obr. 23, 24 – Pravá a levá poloviny diorámy po dokončení


Závěr

Zběžnou zkouškou funkčnosti osvětlení a činnosti přestavníku výhybky na N-kové koleji jsem prozatím skončil. Mám v úmyslu ještě dodělat automatické válečkové podavače na obou stranách budovy pily, nadělat trochu více surového dříví i hotového řeziva pro oba sklady. A taky musím sehnat nějaký ten nákladní kamion s kládami a pár lidiček v montérkách v N-ku…
Převzato s laskavým svolením autora z webu:

www.honzikovyvlacky.cz
.